Kam až sahají naše kořeny
Historie obce Slatina
Nejstarší dějiny
Vzhledem k naprosté absenci archeologických nálezů není možné datovat a charakterizovat nejstarší osídlení na území Slatiny. Z pramenů ani ústního podání nevyplývá, že by na katastru obce došlo k nějakým (byť jen náhodným) archeologickým nálezům, a doposud nebyl proveden ani žádný archeologický výzkum.
Ve zdejším regionu se lidé nejprve usazovali v severní části Boskovické brázdy, později nazývané Malá Haná, která odedávna tvořila pruh úrodné země a navíc představovala v pravěkém vývoji česko-moravského prostoru velmi důležitou spojnici obou oblastí. Později byla také významnou surovinovou a výrobní oblastí s přirozeným obchodním potenciálem. Ojedinělé nálezy broušených kamenných nástrojů ze Želivska, Brťova a Roubanské svědčí o pohybu lidí v blízkém okolí Slatiny v mladší době kamenné neboli neolitu (5500–4000 př. n. l.).
V tzv. hradištní době (druhá polovina 7. století ‒ první polovina 13. století) narůstá na území Malé Hané hustota slovanského osídlení a vzniká rozlehlé výšinné Křenovské či Mařínské hradisko (10,8 ha) s mohutnými valy, které se nacházelo na strategické křižovatce obchodních cest a bylo tak uzlovým bodem nejstaršího spojení Čech s více jak polovinou Moravy.
Úrodnost Malé Hané a výhodné napojení na obchodní cesty vedly v raném středověku k založení většiny dnešních vsí, ať už na místě původních osad či jinde. Postupem doby se osídlení zahušťuje, a tak dochází zejména ve druhé polovině 13. století ke kolonizaci a zemědělskému využití také vyšších zalesněných, méně úrodných a řídce osídlených poloh.
Založení obce
Určit okolnosti založení Slatiny není bohužel kvůli chybějícím písemným pramenům možné. Svou roli mohla hrát skutečnost, že touto lokalitou vedla nejpozději od raného středověku významná komunikace z prostoru Letovic přes Křenov a Moravskou Třebovou na Kladsko, tj. na území dnešního Polska, které od 12. století patřilo k českému království.
Důležitost této cesty právě ve slatinském prostoru dokládá existence mýtní celnice, kterou tu provozovalo královské město Jevíčko zřejmě od poloviny 13. století. Zda tu již tehdy také stála vesnice, nelze s jistotou tvrdit.
Název Slatina (lidově Slatiny) odkazuje na slovanský původ obce. Jde o nejstarší doložené pojmenování, zatímco teprve později se v pramenech objevuje německé označení Schletta či Schlettau. Název obce vychází s největší pravděpodobností ze zdejší slatinné (mokřinaté, blátivé) půdy. Na původně slovanské osídlení odkazuje také způsob výstavby obce. Nejstarší jižní část byla postavena v nepravidelném půlkruhu kolem návsi. Tento styl odpovídá tradici slovanského obyvatelstva, které si budovalo kruhové či půlkruhové návesní vesnice.
Období 15. ‒ 16. století
Pátrat po nejstarších dějinách Slatiny je velice obtížné, protože písemné prameny se o ní dlouhou dobu vůbec nezmiňují, ačkoliv se nacházela na hranicích několika panství (moravskotřebovské, opatovické, letovické a tzv. biskupské léno Želivsko, později zvané Stvolová).
Slatina se začíná v písemných pramenech objevovat až v 15. století v souvislosti s mýtem, které odedávna vybíralo město Jevíčko. Fungování zdejší mýtnice dokládá historickou důležitost staré a hojně využívané obchodní cesty z Brna přes Letovice do Moravské Třebové. Mýtné právo bylo pro Jevíčko velmi důležité, neboť bylo jedním ze zásadních příjmů městské pokladny. Postupem času však význam tohoto práva poklesl, protože vesnice dříve patřící k Jevíčku byly přiděleny k sousedním panstvím. Město však od svého práva nechtělo upustit, a tak začaly dlouholeté opakující se spory s jeho sousedy. Například roku 1486 se jevíčští měšťané opět dožadovali soudního potvrzení svého třímílového práva na mýto, přičemž spor byl nakonec rozhodnut až roku 1490. Příslušný česky psaný zápis v tzv. půhonné knize zároveň obsahuje zřejmě první písemnou zmínku o Slatině.
O dějinách obce v 16. století lze v písemných pramenech dohledat jen velice málo informací, ačkoliv patřila k letovickému panství v majetku významného panského rodu Boskoviců. Například ve třicátých letech 16. století byl vlastníkem Václav z Boskovic, moravský zemský hejtman a nejvyšší zemský sudí, jenž držel také panství Bučovice a Černá Hora. Slatina je tehdy zmiňována jako jedna ze vsí letovického panství v berních registrech olomouckého kraje.
Období 17. století
V tomto století se se Slatinou setkáváme jakožto se součástí letovického panství v majetku rodu z Thurnu a Valsassiny. Hrabě Jindřich Václav z Thurnu získal kromě Letovic také sousední Borotín s Velkou Roudkou. Kolem poloviny 17. století musel být zadlužený majetek letovických Thurnů postupně rozprodán. Kromě panství Borotín, Letovice a Letonice (okr. Vyškov) byla z thurnovského majetku odprodána roku 1652 také Slatina. Kupující Václav Bernard Bartodějský z Bartoděj, mj. majitel velkoopatovického panství, tehdy získal tzv. slatinskou rychtu, která se skládala ze vsí Slatina, Korbelova Lhota a části vsi Vachálkova neboli Skočova Lhota. O slatinské rychtě se bohužel nezachovalo mnoho písemných dokladů. O to cennější je soubor předmětů k pečetění, které používali zdejší rychtáři při výkonu své funkce. Na pečetidle je znázorněn původní obecní znak Slatiny, který měl ve štítě vedle sebe vztyčenou odvrácenou radlici a krojidlo. Tyto symboly jakožto hlavní součásti pluhu jsou odkazem na zemědělský charakter obce a v minulosti patřily k hojně rozšířeným obecním znakům po celé zemi.
Roku 1661 zakoupil slatinský statek hrabě Jiří Štěpán Bruntálský z Vrbna, mj. vlastník panství Letovice a Drnovice (okr. Blansko). Roku 1664 zakoupila letovické panství spolu se Slatinou hraběnka Eva Erdödy původem ze starobylého a mocného uherského rodu Forgáčů. Další majitelkou se roku 1666 stala hraběnka Alžběta Březnická z Náchoda a Lichtenburka z uherského rodu Suňogů, mj. spolumajitelka nedalekého lysického panství. Od ní zakoupil letovické panství roku 1668 uherský magnát a ostřihomský arcibiskup Jiří Szelepcseny z Pohronce, který vlastnil mj. také borotínské panství. Po arcibiskupově smrti drželi majetek jeho příbuzní Jan Maholány, dále Štěpán Kordič-Pohroncz-Szelepcseny a Ladislav Jiří Kordič-Pohroncz-Szelepcseny. Na konci 17. století panství Borotín a statek zvaný Velká Slatina, který tvořily vsi Slatina, Korbelova Lhota, Březinka a tři grunty ve Skočově neboli Vachálkově Lhotě, zakoupili Pruskauerové z Freienfelsu, mj. stavitelé borotínského zámku.
Období 18. století
V polovině 18. století byl zpracován tzv. tereziánský katastr, který pro daňové účely zachycoval poddanskou a panskou půdu. Ve Slatině se uvádí pouze jeden sedlák a osm chalupníků neboli domkařů bez polností. Vyměřená robota byla stanovena tak, že sedlák musel pro vrchnost robotovat tři dny v týdnu s koňmi, zatímco chalupník vykonával pěší robotu šest dnů v týdnu.
Od barona Františka Josefa z Freienfelsu, posledního mužského potomka svého rodu, zakoupil roku 1784 panství Borotín a statek Velkou Slatinu baron Josef Maria z Friedenthalu z rodiny Pinů, jejíž kořeny sahají do italské Lombardie. Z jeho iniciativy došlo na konci 18. století k dosídlení Slatiny novým obyvatelstvem, a tím i k zdvojnásobení počtu domů. Noví osadníci nazývaní familianti byli často německé národnosti, což značně ovlivnilo do té doby výhradně českou obec. Zatímco v případě dosídlování Velké Roudky a Borotína, k němuž došlo zhruba ve stejné době, byli nově příchozími čeští obyvatelé z blízkého okolí, do Slatiny přicházeli usedlíci hlavně z nedalekých německy hovořících obcí (např. Březina, Šnekov, Křenov, Janůvky, Boršov, Útěchov, Víska u Jevíčka). Tomu odpovídají i typická německá příjmení Hickel, Niederle, Richter, Tutsch, Weiss a další.
Období 19. století
Roku 1797 zakoupil od barona Friedenthala panství Borotín se statky Velkou Slatinou a Bělou (u Jevíčka) a lenní statek Stvolová rytíř Jan František Haynisch z Haydenburka, mj. zakladatel nedalekých lázní ve Velké Roudce.
Dle soupisu obyvatelstva z roku 1843 v obci žilo celkem 275 lidí v 51 domech a 66 bytových partajích. Z nich se 30 partají živilo zemědělstvím, jedna živností, dvě zemědělstvím a živností a 33 nádenictvím. Co do rozdělení dle vlastnictví půdy tam byli dva čtvrtláníci neboli čtvrtníci, osm zahradníků, 25 familiantů a 13 malodomkářů bez pozemků, kteří se živili převážně námezdním tkalcovstvím a nádenictvím. Průmyslové podniky byly tehdy ve Slatině pouze dva: původně panská palírna a na ni napojená potašová huť.
Majitelem borotínského panství se roku 1846 stal baron Jiří Šimon Sina, který byl jedním z největších bankéřů a vlastníků půdy v habsburské monarchii. Největší část dědictví po jeho smrti roku 1856 nabyl jeho jediný syn baron Šimon Jiří Sina, který rovněž patřil do nejvyšších podnikatelských a společenských kruhů. Od roku 1871 vlastnili původní borotínské panství se Slatinou důlní podnikatelé Müllerové, majitelé černouhelného revíru Oslavany – Padochov – Zbýšov. Roku 1891 od nich zakoupili panství velkostatkáři Riedelové z Bílé Lhoty.
Roku 1878 byla na návsi na místě starší zvonice zbudována kamenná kaple Nanebevzetí Panny Marie s dřevěnou věžičkou pro zvon. Slatinští obyvatelé se většinově hlásili k římskokatolickému vyznání. Slatinští byli odedávna přifařeni ke kostelu sv. Ondřeje v Roubanině, kde jim jako místo posledního odpočinku sloužil také místní hřbitov. V 19. století se ve Slatině setkáváme též s obyvateli židovského vyznání, kteří pocházeli hlavně z Jevíčska, Boskovicka a Svitavska. Převážně šlo o nájemce, provozovatele a zaměstnance dvora, hostince Na Červené a palírny, kteří se v obci se svými rodinami usadili jen na určitou dobu.
Po většinu 19. století tvořila Slatina jednu spojenou politickou obec se sousedními vesnicemi Korbelova Lhota a Březinka. V šedesátých letech 19. století se k nim na určitou dobu připojil také Brťov.
Druhá polovina 19. století přinesla do obce vzrůstající napětí v česko-německém soužití. Slatina byla totiž národnostně smíšená a navíc ležela na hranici regionu Malá Haná s převahou českého obyvatelstva a většinově německého Hřebečska (něm. Schönhengstgau). Výraznější napětí se v obci poprvé projevilo roku 1887 v souvislosti se založením německé obecné školy (do té doby navštěvovaly všechny slatinské děti českou školu v Roubanině). Roku 1889 pak došlo k odtržení Slatiny od českých osad Březinky a Korbelovy Lhoty. To s sebou následně přineslo mj. německou většinu v obecním zastupitelstvu, úřadování v němčině a úředně neschválené užívání obecního názvu Schlettau.
Období let 1900‒1945
Dle sčítání obyvatel roku 1900 ve Slatině žilo v 53 domech celkem 262 obyvatel katolického vyznání, z nichž 216 uvedlo jako svůj jazyk německý a 46 český, případně moravský. Obyvatelstvo bylo stále většinově římskokatolického vyznání, pouze jednotlivci se hlásili k evangelictví. Obec nadále spadala do římskokatolické farnosti v Roubanině. I na počátku 20. století zůstávala jediným vzdělávacím zařízením ve Slatině obecná škola s německým vyučovacím jazykem, jejíž součástí byla mateřská škola.
Od počátku 20. století se v obci začala pozvolna rozvíjet spolková činnost. Roku 1902 byl založen německými občany dobrovolný hasičský sbor (něm. Freiwillige Feuerwehr). Ihned po jeho vzniku byla vystavěna hasičská zbrojnice (roku 1930 přestavěná do současné podoby). Roku 1911 byl ustaven místní Svaz Němců severní Moravy (něm. Bund der Deutschen Nordmährens), který se zaměřoval na podporu hospodářství, lidové vzdělanosti a národní činnosti v německém duchu.
První světová válka opětně rozjitřila česko-německé vztahy v obci. Německé obyvatelstvo se totiž až na výjimky chovalo „státotvorně“ a považovalo válku i za svůj boj. Za války padlo nebo na její následky zemřelo celkem osm slatinských občanů.
Období první československé republiky s sebou přineslo větší emancipaci českých obyvatel Slatiny. Výsledkem bylo mj. zřízení české menšinové obecné školy. Roku 1923 pak byla slavnostně otevřena nová budova české školy a došlo také ke sloučení Slatiny s Korbelovou Lhotou a Březinkou. Tyto dvě české vesničky opětně zajistily českým obyvatelům většinu ve sloučené obci. Od roku 1935 zde fungovala státní měšťanská škola s československým vyučovacím jazykem, která byla spojena pod jednou správou s dvoutřídní obecnou školou a s mateřskou školou. Paralelně tu nadále fungovala také obecná škola s německým vyučovacím jazykem s mateřskou školou.
Co se týče obživy a zaměstnání, Slatina byla tradičně převážně zemědělskou obcí. Vedle polního hospodářství se lidé živili již od konce 18. století hlavně v zimě domáckým tkalcovstvím. Část obyvatel pracovala jako horníci nebo povozníci v okolních dolech na šamotovou hlínu, která se před první světovou válkou začala ve větší míře těžit v Březině, Březince a určitý čas i ve Slatině. Někteří byli zaměstnáni také v šamotové továrně ve Velkých Opatovicích. Řemesla se provozovala jen ta, která sloužila hlavně potřebě místních obyvatel (např. krejčí, obuvník, sedlář, kolář, řemenář apod.). Drobnými živnostníky byli obchodníci potravinami či smíšeným zbožím. Důležité místo ve společenském životě obce odedávna zastávaly také tři hostince.
Meziválečné období znamenalo také rozvoj spolkové činnosti. Roku 1924 vznikl místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, jenž byl zřejmě vůbec prvním českým spolkem ve Slatině. Naproti tomu německé obyvatelstvo bylo sdruženo v místní skupině Německého kulturního svazu (něm. Deutscher Kulturverband). Někteří občané se sdružovali v místních organizacích politických stran a řada českých občanů se zapojovala také do spolkové činnosti v sousedních českých obcích.
Nástup světové hospodářské krize se projevil i ve zdejším regionu růstem počtu nezaměstnaných. Následky krize zapříčinily v převážně německém pohraničí mimo jiné vzestup Sudetoněmecké strany (SdP), jejíž místní skupina byla ve Slatině založena již v dubnu 1935. Ačkoliv ve volbách do Národního shromáždění v květnu téhož roku ve Slatině zvítězili republikáni neboli agrárníci, SdP se umístila na třetím místě a určitý úspěch tu slavily i další německé strany. V červnu téhož roku byla v obci zřízena státní měšťanská škola s československým vyučovacím jazykem.
Rok 1938 byl ještě více ve znamení zvyšujícího se celoevropského politického napětí, což se projevovalo také ve Slatině. Po podepsání tzv. mnichovské dohody 30. září spadala ves do tzv. pátého pásma „převážně německého charakteru“, o jehož osudu měl rozhodnout mezinárodní výbor. Dne 10. října došlo k obsazení Slatiny německou armádou, kterou však 19. října vystřídalo české vojsko.
Slatina s Březinkou se však nakonec staly součástí říšské župy Sudety v rámci Německé říše a 24. listopadu proběhlo jejich opětné obsazení německým vojskem. Na zabraném území byla postupně zavedena německá správa a rovněž se změnila obecní samospráva, v níž měli hlavní slovo místní představitelé Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Nacisté ovládli veškerý zdejší společenský a kulturní život, neboť pod jejich vliv se dostala všechna školská, kulturní a zájmová zařízení. Velkou nesnáz činilo slatinským občanům obou národností zajišťování propustek přes hranice mezi říší a v březnu 1939 vzniklým Protektorátem Čechy a Morava. Hranice z protektorátní strany původně střežili bývalí čeští pohraniční finanční strážníci, od října 1940 vykonávala pohraniční pasovou kontrolu pouze říšská pořádková policie. Během téhož roku byly na hranicích vyměněny německé pohraniční hlídky a nahrazeny místními občany ve funkci tzv. pomocných pohraničních četníků.
Druhá světová válka s sebou následně přinesla řadu dalších mimořádných opatření. Některé slatinské Čechy čekalo za války nucené nasazení na práci do Německa. V důsledku válečné situace byl na podzim 1944 nařízen vznik německé lidové domobrany Deutscher Volkssturm. Slatinskou domobranu tvořili všichni starší muži německé národnosti v počtu asi desíti, kteří dosud nebyli posláni na frontu. Válka přinesla smrt jedenácti občanům Slatiny, kteří padli v rámci německé armády na různých bojištích nebo zemřeli na následky zranění v nemocnici.
Období let 1945‒1989
Ihned po skončení války byl v Československu zahájen proces vypořádávání s válečnými zločiny. K nejtvrdším trestům patřilo odsouzení k oběšení, které se týkalo rovněž někdejšího slatinského starosty (vykonával funkci do poloviny roku 1939) a jeho nástupce (ve funkci do května 1945). Na tři desítky slatinských občanů německé národnosti bylo také uvězněno v internačním táboře v Moravské Třebové. Vyvrcholením protiněmeckých opatření byla nucený odsun zhruba stovky slatinských občanů, jenž proběhl ve třech vlnách během roku 1946. Během roku 1945 proběhla také konfiskace usedlostí německých majitelů a jejich osídlování českými zájemci. Většina z 21 nových osídlenců pocházela buď přímo ze Slatiny, anebo blízkých vesnic.
V letech 1945‒1949 byla ke Slatině a Březince opět připojena Korbelova Lhota. Roku 1948 došlo po dlouholetých snahách k elektrifikaci celé obce. Citelným zásahem do života všech slatinských zemědělců byla státem řízená likvidace soukromého zemědělského hospodaření a násilná kolektivizace, takže roku 1957 došlo i zde k založení Jednotného zemědělského družstva (JZD). Jeho činnost byla ukončena roku 1975 kvůli nedostatku pracovních sil a státem prosazovanému slučování menších družstev. Slatinské JZD bylo následně začleněno pod křenovskou farmu Československých státních statků (ČSSS) v Moravské Třebové.
Na předválečnou spolkovou činnost ve Slatině navázal především Sbor dobrovolných hasičů (později Československý svaz požární ochrany), roku 1945 složený již jen z občanů české národnosti. Slatinští byli dále členy např. Osvětové besedy, místní skupiny Československého červeného kříže, filatelistického svazu, mysliveckého sdružení, Svazu chovatelů drobného zvířectva nebo Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm).
V poválečném období působilo ve Slatině několik typů škol. Obecná škola byla roku 1948 změněna na národní školu a později na základní devítiletou školu, která zde existovala až do svého zrušení roku 1963. Děti ze Slatiny následně navštěvovaly školu v Březině a děti z Březinky v Deštné. V letech 1945‒1948 tu fungovala ještě měšťanská škola a v letech 1948‒1953 tzv. střední škola (6. ‒ 9. ročník). Od školního roku 1984–1985 začaly navštěvovat všechny slatinské děti základní školu v Křenově.
Po roce 1989
Od roku 1990 byl znovu obnoven obecní úřad (OÚ) v čele se starostou a pětičlenné obecní zastupitelstvo. Postupně docházelo také k občanskému rozvoji obce, což se projevilo např. návratem k soukromému podnikání a zemědělství a rozvojem společenského života. V pronajatých prostorech bývalé české školy čp. 54 začala být provozována prodejna potravin, později i pohostinství. Na spolkovém životě se aktivně podílí zejména Sbor dobrovolných hasičů a Český červený kříž, dále Rybářský spolek.
Postupně byla uskutečněna řada projektů ke zlepšení občanské vybavenosti. Např. roku 1994 byl opraven obecní dům čp. 54 s obchodem a hostincem, přičemž tam byla přestěhována kancelář OÚ a obecní knihovna. Roku 2001 byla zahájena výstavba obecní kanalizace a následně byla spuštěna i čistírna odpadních vod. V roce 2005 byla dokončena stavba víceúčelového domu a roku 2006 byl pod obcí vybudován rybník Rákosníček. Znatelně se rozvíjela i výstavba soukromých rodinných domů, čímž narůstá počet obyvatel.
Dějiny březinky
Součástí Slatiny je i katastr dnes již neexistující vsi Březinka. Nejstarší zmínky o ní pochází z první čtvrtiny 14. století, kdy se uvádí v rámci tzv. rumberského léna. Následně připadla k letovickému panství. Roku 1662 se v Březince uvádí pět osedlých, již byli všichni půlláníci.
Později se Březinka stala součástí statku zvaného Velká Slatina a od poloviny 19. století tvořila jednu spojenou obec s vesnicemi Slatinou a Korbelovou Lhotou. K roku 1885 tu žilo 19 mužů a 31 žen, kteří všichni mluvili českou, resp. moravskou řečí a až na jednu osobu protestantského vyznání byli římskými katolíky.
Po odtržení Slatiny roku 1889 tvořila Březinka jednu obec pouze s Korbelovou Lhotou a Brťovem. Roku 1924 vznikla spojená obec Slatina – Korbelova Lhota – Březinka. Školu a kostel měla Březinka v sousední Roubanině. Od roku 1921 byla Březinka přiškolena k české menšinové škole ve Slatině. Zásadní události do života obyvatel Březinky přinesl listopad 1938, kdy se na základě tzv. mnichovské dohody a následného vyjednávání stala obec spolu se Slatinou součástí Německé říše.
Co se týče obživy a zaměstnání obyvatel Březinky, hlavním zdrojem bylo zemědělství. Polní hospodářství tu však mělo tvrdé podmínky kvůli značné svahovitosti pozemků a kamenitosti půdy. Mezi další zaměstnání obyvatel patřila živnost hostinská, obuvnická a kolářská. Později našli někteří zaměstnání také v blízkých textilních továrnách a v místním důlním závodě.
Osudnou se pro Březinku stala důlní činnost, která byla v oblasti provozovaná již od dávné minulosti. Další oživení nastalo, když byla uvedena roku 1892 do provozu továrna na žáruvzdorné výrobky ve Velkých Opatovicích a především poté, co se tato „šamotka“ rozvíjela po roce 1945 pod novým názvem Moravské šamotové a lupkové závody (MŠLZ). Od padesátých let byl v Březince prováděn dlouhodobý geologický průzkum, během něhož bylo vyhloubeno více než 80 hlubinných vrtů a šachty Josef a Milivoj. Roku 1961 byl v Březince založen závod a roku 1965 zahájena těžba. Na vrcholu svého provozu zaměstnával důl až 180 horníků při třísměnném provozu. Vycházelo z něj více než 200 000 tisíc tun hlíny ročně.
Na konci sedmdesátých let bylo rozhodnuto o výstavbě povrchového lomu, jenž měl sloužit jako náhrada za postupně vytěžovaná ložiska v nedaleké Březině. Dobývací prostor nového lomu měl v budoucnu zásadně zasáhnout do území osady. V Březince tehdy trvale žilo v osmi domech 24 obyvatel. Obyvatelé v druhé polovině osmdesátých let postupně odprodali své nemovitosti závodu MŠLZ a odstěhovali se do blízkého či vzdáleného okolí. Březinka se postupně proměnila ve „vesnici duchů“, neboť v ní byly některé domy zbourány, jiné ponechány svému osudu.
Firma P-D Refractories CZ a. s., nástupce MŠLZ od roku 2000, provozovala důl až do října 2009. Tím se stal posledním uzavřeným hlubinným dolem těžícím jílovce na Moravskotřebovsku. Po uzavření dolu byla obnovena povrchová těžba, jež pokračuje do současnosti. V místě lomu je od počátku devadesátých let provozována skládka odpadů.
